Lyrics / Poetry

This is still incomplete list of poetry and lyrics I use for my compositions. For some of them I have available translations and I will try to put it here as well in future.

Czech poetry

Jaroslav Seifert

Smích podzimního větru

Mezi diamanty a jablky
spleť kroků tvých se mísí s krůčky žen,
tma bloudí náměstím
a stroj, v němž zaklety jsou hvezdy, čas a povětří,

tu zpívá.

Vlá vůně tlení, ve znamení Vah
je měsíc září
a žízeň svoji hasíš šťávou hvězd.

Čas vinobraní dospěl ;
sám pěstoval si víno leda psí,
tož sklízej nuzáckou svou úrodu –
smích větru, kouř a páru nad lesy.

Lehkomyslný nástroj zněl
v tvých rukou,
zpěněné stříbro, temná ocel strun
nad krivkou dvojí,

tak podobáš se jenom holubům,
umírajícím na orloji.

Sapro (z http://www.pismak.cz)

Odznívání

Hvězdy jsou z olova, když padnou do tvých paží
Zní hudba kovová a tisíc kilo váží vzduch
Jen neboj se, jen neboj

Hluchý je svět, tak se v něm dobře zpívá
Mít stovku let a vlasy do šediva
A ruce, které snesou víc
Než prázdno pod noblesou

To nebe smířené nad davem rozlícených
Nám ukazuje klid
Mír v téhle míře nemá pro nás ceny
A přesto nikam nechce odejít

Hvězdy jsou z olova, když padnou do tvých paží
Zní hudba kovová a přeci tohle všechno chtěl bych zažít

Od znova

Klára Krásenská

Všechno mě minulo
Zdá se, že pohlcuji zvuky bublání tichoučké
Stávám se rušičkou zvuku kamkoli
Se hnu všechno se propadá
Všechno oněmí a já s ním
Vydávám němotu

Asi něco říkáš
Asi něco říkám
Pojďme do lesů myslím si pojďme
Upíjet z řek

(případné opakování veršů během představení je zásah ze strany Morasten)

ŠTĚPÁN ŠPÁD

Jak se skrývá žlutá hříva
slunce do smrků
Jak se půlí v kapce smůly
hroty paprsků

Plachá krása slzy střásá
země vsákla krev
Cherubíni v bílém jíní,
teple dýchá chlév

Cesta ví, že staré kříže
kryjí strach i hřích
Na umrlčích prknech trčí
těla v dobách zlých

Swedish poetry

Edith Södergran

Mot alla fyra vindar

Ingen fågel förflyger sig hit i min undanskymda vrå,
ingen svart svala som bringar längtan,
ingen vit mås som bebådar storm…
I klippors skugga håller min vildhet vakt,
färdig att fly för minsta rassel, för nalkande steg…
Ljudlös och blånande är min värld, den saliga…
Jag har en port mot alla fyra vindar.
Jag har en gyllene port mot öster – för kärleken som aldrig kommer,
jag har en port för dagen och en annan för vemodet,
jag har en port för döden – den står alltid öppen.

Höstens bleka sjö

Höstens bleka sjö
tunga drömmar drömmer
om en vårvit ö
som sjönk i havet.

Höstens bleka sjö,
hur din krusning gömmer,
hur din spegel glömmer
dagar som dö.

Höstens bleka sjö
bär sin höga himmel lätt och tyst,
såsom liv och död i ett ögonblick
i en somnad våg varandra kysst.

Karin Boye

Havet

Salt, bittersalt
är havet, och klart och kallt
På djupet multnar mycket,
men havet renar allt.
Vilt, rovdjursvilt
är bränningens glittrande språng,
men ingen människas tankar
är höga som havets sång.
Starkt, evigt och starkt
är vågornas väldiga tåg,
och stark av det eviga havet
var mjuk förgänglig våg.
Så ge ditt liv åt havet.
Det kräver blod av sin man,
men sist, djupt i det djupa,
får ingen en vila som han.

Nu är den väldiga väntans tid

Nu är den väldiga väntans tid
före lövningstiden,
nu darrar träden i sin bristande gloria,
björkarna i purpur, asparna i grönt
och i guldrött bäckarnas viden —
osynliga krafters tid,
då allt är bara födande sköten —
själarna går flämtande tunga,
och skymningen hetsar och tröttar
som måttlösa kärleksmöten.
Nu hukar sig skapelsen till längtans språng —
innan besvikelsen sker,
då skogen är så grön som möjligt
och världen är så färdig som möjligt
och träden och människorna mumlar som i sömnen:
“Vi ville mer.”

Lusatian-sorbian poetry

Róža Domašcyna

Móže to być kóždy dźeń

hdyž woteńdu
křipja hišće durje wobchoda před woknom
a wrótka do zahrody wo dwjerno bija
hdyž woteńdu
so mać z wosudom zwadźi
a dźěćo do běłeho nósnika płaka
hdyž woteńdu
tłóči ćopłota ludźom pót na čoło
abo zmjerzk zwozabjenje do palcow
hdyž woteńdu
wuliča přiwuzni kóšty za pohrjeb
a luby so wosnje žónskeho ramjenja dótknje
hdyž woteńdu

Sym ćicha

Sym ćicha. Ćicha. Čuju jeho blisko.
Tak prosće při mni, ze mnu, we mni je,
hdyž směch mi wumjel z lica zetrěje.
A juskam. Płakam. W njebju sym a nisko.

Je zatrach mi we mjezwočatym byću
před kwěkańcami, kotrež wostanu?
Wšak jeho mam a při nim wustanu
do kónca, hdyž mje wobjima w spěću.

Dźens kładu želbiju a přasku jemu
na hrudź a lico. Luby – ženich młody
mi budźe, dołhož byće wotběži.

A z potorožka naju wšemu złemu
ja kadźu. Biskosć njese ćopłe płody
hdyž kruta zyma wokna zalodźi.

Dodna so dać

Hdyž něchtó woteńdźe, ma sobu wzać wšo.
Wón dźěše, rozdawajo sebje. Po kuskach.
Zo nichtó jeho njeby měł. Doskónčnje
Njewzach ničo – a cyłeho jeho mějach
mjez swojimaj schowanymaj pjasćomaj.

Nawuknych wosnje wołać, putnikować
K mostam, sutać
Do wolijmutneje wody, wudy wućisnyć,
podnurić wutrobu, kótwicu a křiž,
do wokna stajeć swěčku, w špihelu
mjez linkami čitać,
kartow so prašeć, pozłótk
šćedriwych ličić …

Nawuknych
Swój nóž derje do žołmow ćěrić,
do swójskeho mjasa, hač drje tam
wot njeho něšto je,
njezranjomne.

MORASTEN (TRANSLATION BY RADEK ČERMÁK)

Elegija

Miłoraz

Pomajkaj stwjerdnjenu kožu pjeršće
we twojich žiłach pukoce jeje dóńt
a na licu wuschnje maz
Serpik wusy pruhi do póšwicow wokoło wody
kad zjednoći so z ćmu
a kaž sćěna šěreje čornoty zběha so
nad wjesku
Mojej ruce stej němej
přez hrubosć
mojej ruce stej němej prajić
wo poslednjej swěcy mjez štomami
rej´wacej
w parličkach triholenja
kotrež so sypaja z nalěća krónow
do basow
pod spódnjej kožu zahonow
we kotrychž přez kročel čłowjeka dumpoce zahin
krejina

German poetry

Georg Trakl

IN EIN ALTES STAMMBUCH

Immer wieder kehrst du Melancholie,
O Sanftmut der einsamen Seele.
Zu Ende glüht ein goldener Tag.

Demutsvoll beugt sich dem Schmerz der Geduldige
Tönend von Wohllaut und weichem Wahnsinn.
Siehe! es dämmert schon.

Wieder kehrt die Nacht und klagt ein Sterbliches
Und es leidet ein anderes mit.

Schaudernd unter herbstlichen Sternen
Neigt sich jährlich tiefer das Haupt.

VERKLÄRTER HERBST

Gewaltig endet so das Jahr
Mit goldnem Wein und Frucht der Gärten.
Rund schweigen Wälder wunderbar
Und sind des Einsamen Gefährten.

Da sagt der Landmann: Es ist gut.

Ihr Abendglocken lang und leise
Gebt noch zum Ende frohen Mut.
Ein Vogelzug grüßt auf der Reise.

Es ist der Liebe milde Zeit.

Im Kahn den blauen Fluß hinunter

Wie schön sich Bild an Bildchen reiht –
Das geht in Ruh und Schweigen unter.

VERFALL

Am Abend, wenn die Glocken Frieden läuten,
Folg ich der Vögel wundervollen Flügen,
Die lang geschart, gleich frommen Pilgerzügen,
Entschwinden in den herbstlich klaren Weiten.

Hinwandelnd durch den dämmervollen Garten
Träum ich nach ihren helleren Geschicken
Und fühl der Stunden Weiser kaum mehr rücken.
So folg ich über Wolken ihren Fahrten.

Da macht ein Hauch mich von Verfall erzittern.
Die Amsel klagt in den entlaubten Zweigen.
Es schwankt der rote Wein an rostigen Gittern,

Indes wie blasser Kinder Todesreigen
Um dunkle Brunnenränder, die verwittern,
Im Wind sich fröstelnd blaue Astern neigen.

 

MENSCHHEIT

Menschheit vor Feuerschlünden aufgestellt,
Ein Trommelwirbel, dunkler Krieger Stirnen,
Schritte durch Blutnebel; schwarzes Eisen schellt,
Verzweiflung, Nacht in traurigen Gehirnen:

Hier Evas Schatten, Jagd und rotes Geld.

Gewölk, das Licht durchbricht, das Abendmahl.
Es wohnt in Brot und Wein ein sanftes Schweigen
Und jene sind versammelt zwölf an Zahl.
Nachts schrein im Schlaf sie unter Ölbaumzweigen;

Sankt Thomas taucht die Hand ins Wundenmal.

Reiner Maria Rilke

EINSAMKEIT

Die Einsamkeit ist wie ein Regen.
Sie steigt vom Meer den Abenden entgegen;
von Ebenen, die fern sind und entlegen,
geht sie zum Himmel, der sie immer hat.
Und erst vom Himmel fällt sie auf die Stadt.

Regnet hernieder in den Zwitterstunden,
wenn sich nach Morgen wenden alle Gassen
und wenn die Leiber, welche nichts gefunden,
enttäuscht und traurig von einander lassen;
und wenn die Menschen, die einander hassen,
in einem Bett zusammen schlafen müssen:

dann geht die Einsamkeit mit den Flüssen…

Slovenian poetry

Dane Zajc

ASSKALLA

Tako škrlatni disk iz zvokov
Asskalla
Tako se kruši beli smeh iz jutra
Asskalla
Tako po steni skalnati jezik
Asskalla
Tako varljivi klobčič senc
Asskalla
Tako nevarna z vnetljivo kožo
Asskalla
Tako na koži plavi zubelj
Asskalla
Tako se giblješ tako živali si tako
Asska
Tako nosiš zamolčano tako zalizano
sska
Tako poševni pogled Evine živali
Asska
Tako žerjavico tako zabubljeno
lla
Tako iz rubina tako iz dna reči
Asskalla
Tako potonjeno tako do konca tako
Ass
Tako nas nosi namen taku v cvetju ognja
lla lla lla
Tako živali v senci kvadratov
Asska
Tako hodijo tako ležejo tako zvok Evine živali
sska sska sska
Tako žarek iz votlin telesa
lla lla lla Asskalla

Kralj

Sestavljen iz starih razpadlih verig,
iz preluknjanega železa,
z lepim obrazom,
razjedenim od poljubov zavrženih žensk,
tujec sebi in meni,
je vstal pred mano kralj,
kronan s krono iz temnih misli.

Kje so tvoja kraljestva, kralj, sem ga vprašal.
Zmajal je z glavo proti večerni strani.

Gledal sem njegovo roko.
Roko, ki je ubila. Vse, kar je imela rada.
S persti iz železa. Červivega od rje.
S petimi perstani. Oslepelimi,
ker so jim ukradli draguljaste oči požrešni ptiči jutra.

Kje so tvoji mrliči, kralj, sem ga vprašal.
Zmajal je z glavo proti večerni strani.

In spomnil sem se na kralja z zlatom v očeh.
Z zlatimi usti, z zlatim smehom med mehkimi zobmi.
S sercem iz bele mesečine.
Kralja, ki sem ga poznal. Ki sem ga hotel.

Kje si kralj mojih noči, sem ga vprašal.
Zmajal je z glavo proti večerni strani.

In vstal je kralj pred mano.
Kralj s zarjavelim obrazom.
Kralj s hrošči u persih. Požrešnimi hrošči.
S pisanimi očmi. Sestavljenimi iz barv žalosti in zla.
Z gibom železne roke, ki me je hotel. Zase. Le zase.
Za kraljevskega sužnja.

Kaj hočeš od mene, kralj, sem ga vprašal.
Zmajal je z glavo proti večerni strani.

In ko sem pogledal proti večerni strani,
sem videl sence nad kužno reko.
In v sencah ples zlatih merličev.
Z razbitimi dragulji v persih.
In v reki pogubljeno življenje,
ki plava v lačna usta večerne dežele,
in kralja, ki mi vžiga v prsi
temno podobo kraljevskega sovraštva.

Niko Grafenauer

Molk

Molk je tišina najtišjih noči,
ki noč in dan traja.
In se glasovom do neizrekljivosti
mehko vdaja.

Življenje vtiskuje vanj
svetlo sled.
Molk je odpivnana stran
vseh besed.

Bolj ko je z živostjo obtežen,
bolj je tih.
V njem je s svinčeno dlanjo zadušen
tudi dih.

A včasih iz temne zemeljske težnosti
brizgne na dan.
Takrat je molk v polna usta prsti
kot krik zakopan.

ENGLISH POETRY

Olda (L.K.)

Memories of the Rowantree

I still remember the words of folly that we wispered
I still recall the sight that now, oh, withered

I don’t know if I was there in now so unreal life in my memory
I guess you were there too beautiful filling me with love

Faint is their taste like sprinkling of snowflakes, that wind
in its childish game, blew to feet bright glittering fleet of your memory
Laid now in waste

So nice
your eyes
full of sparkling love
like a swan home in her cove

Few is left for me to see
they eye-blinked at me and flee
I feel myself to be consumed by a fire in me
one that you yourself have lit
do all the things you did

I dusk advancing I could see you’re glowing self under a tree
now tell me
through long time past one point I have never passed
were you really there with me?

My own lyrics

Mou hlavou jdou stíny
mlhou a šedí
jako slepci táhnou brázdou
zoufalství a špíny

Na obzoru sedí
prapodivný měsíc
a sám

Na okraji pouště končí
kořeny všech stromů
tma nad bílým pískem vládne
přestává znít zpěv
Po krajině mysli zůstal
jenom šedý reliéf

Soli

Zrcadlo
otevři pusu
vylov z jazyka jezero slov
uvnitř perleťových vln
paběrkování

Ty běžíš ledem
a já zvracím
řasy
a smrt
na konci jehel
oči ryb zdánlivě spí

Kdo ví
v co proměnil se úsměv Oféliin

Otevři pusu zrcadlo
vypusť kalné ticho
rackové stáhli smuteční síť
začíná paběrkování

Ústí 2

Tam kde louky s planejma jabloněma
plynule přecházej do krajiny strojů
do souostroví rzi
civilizace
na železobetonovejch pilířích
vyvstává každý smogový ráno
nutí tě sestoupit z kopců níž
nasát život
nakrmit se lidstvym

čim víc seš člověkem tim míň žiješ
čim víc seš člověkem tim míň žiješ

Odpoledne
stín troleje se mihne přes mojí bystu ve vokně mhd
sluneční hodiny mýho života odbijou další
další takt stárnutí

Tam kde souostroví rzi v kraji železa
volně přechází do vykradenejch zahrad a hustejch lesů
tinnitus vystřídá hluky dne
a do tmy za oknem si promítneš
další efektivní plán
zejtřejšího umírání

Skřípání vlaků (Ústí 3)

Skřípání vlaků
po kolejích který eště
nezarostly

To je ta noc
kdy se vrátíš tam kdes při usínání slyšel metabolismus města
jak tě k sobě poutá ať dojdeš kamkoli pořád budeš tam

Skřípání vlaků
hukot kamiónů z údolí
problémy v hlavě vobživnou jako zombie
zvuky sou rychlejší než obavy
sypání štěrku
hlučnější než přesun vlaků
po nezarostlejch kolejnicích

To je ta noc
kdy se svalí mlha
a nad tratí neni vidět konec betonový zdi
když je tma
to který by se každej bál jít sám
i já

Jakoby nic

Tak co mi po tobě zbylo
prázdnej stůl a hořko v puse
pocit že se známe vo něco blíž

je čas si udělat zas další zářez
nacpat si chilli do vodevřený rány
a v klidu dělat jakoby nic

Tak co mi po tobě
tak co mi po tobě nakonec

tak co mi po tobě nakonec
je

Zářezy značky zářezy
jakoby nic

Vlci

Nejvíc zahřeje
teplo téměř na dosah
tvého zraku
když se kůže jen zasní před vzdálenými otvory plných světel
možná se zapálí i teplo na prsou
trochu jakoby tě odháněli ohněm z rodinného krbu

Stali jsme se vlky
číháme na zbytky slunce
ve vánočních žárovičkách
na mokrých stromech

než do hluboké srsti stíny bříz
do hluboké srsti stíny bříz
vryje srpek nad městy

Nebít

Kéž noc už odkrajuje den
kéž závoj zimy zakryje těla v neklidném snění
zastavte se prameny bolesti
v ledu se rozeznějte dávné hlasy země
minulo jaro a každému v duši bije zvon
jen ve mně ticho volá
nechte mě nebýt

KIVEÄ JA RAUTAA

Tuuli tulee tuliin tulen sinulta

rautainen tunteeni
ulos ruostetta hengitä
kaivan karua kaivan karua
minussa
täällä ei ole vertä
täällä ei ole iloa
meillä on kiviä
kallio ihon alla ja me kuin vanhat koneet
kaivamme vain suolaisia kiviä ja hiltä mustaa

Nyt seison seässä järvien ja keltainen pilvien lauma vyöryy yli minun rohkeuteni
maan ja taivaan välillä railo kaventuu

Kivitä minua sanoilla